My web

Please go to my web where you find a lot of information, music, fotos and events:

www.giovannimazziotta.com

Brazilská hudba

Když se řekne Brazílie, každému se vybaví hudba a konkrétně samba. Ale málokdo umí sambu zatancovat (vždyť její rytmus je docela složitý), málokdo ví, o čem brazilští básníci zpívají, a nakonec málokdo ví, o jiných rytmech, jako jsou baião, xote, maracatú, quadrilha, marchinhas…, jimiž nesmírná Brazílie oplývá.

Cílem následujících příspěvků je přiblížit brazilskou hudbu ne přes vyjmenovávaná historická fakta, ale přes jejího ducha, který tvoří rytmus, melodie, poezie a společnost…  

Forró: baião, xote, xaxado a quadrilha.

Forró není jen hudba a tanec, je to kolébka duše.

Vedle samby je forró druhým nejrozšířenějším hudebně taneční kulturou Brazílie. Zatímco samba je spojená s městem, karnevalem, pestrobarevným sporým oděním přitažlivých tanečnic, tak forró se spojuje s venkovem, červnovými slavnostmi svatého Jana, kostkovanými dlouhými sukněmi, koženými klobouky a šátky na krku. Zatímco samba se tancuje solitérně v zběsilém skákavém rytmu, tak forró je párový tanec, který má v Brazílii pověst stylu, který „vláčí nohy po zemi“.

Každá hudba nese rysy země a společnosti, kde vyrostla. Forró pochází s brazilského Severovýchodu, administrativního regionu, který se rozkládá na východ od Amazonského pralesa k pobřeží Atlantského oceánu a zahrnuje několik různorodých klimatických pásů táhnoucích se od severu na jih. Mezi palmovými lesy na západě a bujnou vegetací při pobřeží na východě se nachází oblast sertão, jejíž název se vyvinul z označení desertão, který jí dali portugalští kolonizátoři konfrontovaní s jejím nehostinným, až pouštním charakterem. Česky se oblast může nazývat podle jejího typického porostu buš; etymologicky nejpřiléhavější by ji bylo označovat „pustina“. Sertão je krajina, která se na polovinu roku proměňuje v pustinu, zatímco druhou polovinu roku to je ráj na zemi. Je to totiž oblast již určují extrémní výkyvy podnebí: období nesmírného sucha, kdy se typický porost promění ve vyprahlou zkroucených suchých větví a zaprášených kaktusů, a období dešťů, kdy se s navrácenou vodou v řečištích zazelenají pláně, na niž se vyhání dobytek na pastvu.

Není divu, že tato země, jejíž obyvatelé v některých oblastech dodnes bojují se suchem o holé přežití, zrodila tanec, který „vláčí nohy po zemi“.

Slovo forró souhrnně označuje několik odlišných rytmů: baião, xote, xaxado a quadrilha. Základem je čtyřdobý baião tancovaný v párech ve dvou variantách: dva kroky napravo a dva kroky doleva, nebo dva kroky vpřed a dva kroky vzad, přičemž uprostřed se lehce zhoupnou boky. Xote je tentýž rytmus jako baião, akorát je pomalejší, ploužák mezi brazilskými rytmy. Xaxado je původně ryze mužský tanec, který tancovali brazilští zbojnící canguaceiros. Quadrilha je kolektivní tanec, který zpodobňuje určité téma a v němž tanečníci mají rozmanité role; neboť je to tanec choreograficky velmi bohatý, obsahuje postavu vyvolávače, který určuje, jakou figuru mají tanečníci právě provést. 

Jestliže forró svými kroky připomíná polku, jeho zvuk je naprosto jedinečný. Nástrojové obsazení tradičního forró sestává z tahací harmoniky (v brazilské portugalština existuje vedle běžného acordeão také lidové označení sanfona), velkého bubnu zabumba (na který se hraje ve stoje oběma rukama ze dvou stran) a trianglu; k těmto se ještě někdy připojují primitivní housle rabecca.  

Ikonou tradičního forró je hudebník a skladatel Luiz Gonzaga. Díky jemu a dalším skvělým muzikantům jako Dominguinhos, Jacskson do Pandeiro nebo Mestre Ambrósio si forró získalo oblibu i u mladých lidí z měst. V 90. letech tak v São Paolu vzniklo hnutí forró universitário, které objevilo kulturní dědictví brazilského Severovýchodu a aktivně na ně navázalo. Nejenže vnikaly mladé hudební skupiny napodobující zvuk tradičních kapel, ale také se objevilo forró electrónico, díky němuž zejména se forró dostalo z venkovských veselic do hitparád brazilského rádia.

Avšak tímto zpopularizováním se forró také hodně zbanalizovalo: jak hudba, tak poezie se v případě leckterých kapel výrazně zploštila, aby se zalíbila masovému publiku. Postavou, která dala tradičnímu forró moderní zvuk, ale zachovala jeho zemitou tresť, je hudebník a skladatel Gilberto Gil, který se aktivně zúčastnil snad všech revolucí v brazilské hudbě druhé poloviny 20. století. Byl u zrodu bossa-novy, která smísila tradiční sambu s jazzem, účastnil se hnutí Música popular brasileira, které se proslavilo pochodem proti elektrické kytaře uspořádaným v roce 1968, a byl také členem proudu Tropicália, které si elektrikou kytaru prosadilo a přivedlo do brazilské hudby rock. Svou hudební dráhu začal Gilberto Gil, který se narodil v roce 1942 v Bahii, právě u stylu forró. Pod vlivem nahrávek Luize Gonzagy se naučil na akordeon a během své hudební kariéry interpretoval řadu Gonzagových skladeb a napsal řadu vlastních.

Ve skladbě Odkud pochází baião Gilberto vystihuje tresť stylu forró: magickou sílu tohoto rytmu, který je obživou srdce.

Gilberteo Gil: Odkud pochází baião 

Přeložila Lucie Koryntová

Pod udusanou hlínou země, kde se tančí,

dýchá výživa živená božím dechem

a stoupá nohama tanečníků, když znenadání

vyletí z harmoniky až do chlapcova srdce.

Pod udusanou hlínou země, kde se tančí,

jako by Bůh vyzařoval silnou energii,

která stoupá ze země

a proměňuje se ve vlny baião, xaxado a xote,

které houpají copem dívky. Té radosti!

Odkud pochází baião?

Pochází z udusané hlíny.

Odkud pocházejí xote a xaxado?

Pocházejí z  udusané hlíny.

Odkud pochází naděje, ta výživa prostírající zeleň tvých očí po plantáži?

Ó, ó

Pochází z udusané hlíny.

Autorka článku: Lucie Koryntová

Samba a Bossa-Nova

Říci, co je samba není tak jednoduché, protože samba je mnohočetná. Existuje spousta jejích druhů lišících se harmonií, rytmem, nástrojovým obsazením… Historie samby začíná kdesi u jejích kořenů v Africe, odkud byla černošskými otroky přesazena do Brazílie, a směřuje přes moderní variace jako samba-rock nebo samba-funk do současnosti, kde ji neustále mladí hudebníci rozvíjejí.

Začněme uprostřed dějin samby, u bossa-novy. Bossa-nova se zrodila na konci 50. let, kdy skupina hudebníků jako João Gilberto, Tom Jobim, Johnny Alfa, João Donato a další začali pod vlivem amerického jazzu přetvářet tradiční sambu v nový styl: hlasitost se ztišila, rytmus se zvolnil, pěvecký hlas upustil od dramatické expresivity a přiklonil se k modulaci mluvené řeči a poezie zanechala srdceryvné tragičnosti a nechala se okouzlovat dary všedního dne. S hudební, výrazovou a básnickou proměnou samby je spjata její proměna sociální. Z kopců Ria de Janeira, kde ji v nuzných obydlích favel hrálo prosté a chudé - většinou černošské - obyvatelstvo, sestoupila samba na pláž, kde se stala zábavou bezstarostné mládeže bohaté střední vrstvy. Samba, která doposavad vznikala ze svízelné životní situace jako povyražení navzdory či lamentace, se se nyní stala potěšením z nabízených krás. Jestliže však zmizelo zoufání nad těžkostí nabýt denního chleba, téma stesku po uprchlé lásce zůstalo.

Básníci bossa-novy tedy neuvízli na mělčině bezstarostnosti, neboť v houpavém rytmu jejich písní se k potěšení z krás mísí melancholie z vědomí, že krásy stejně jako přicházejí, tak i pomíjejí, a že jako jsou na dosah ruky, tak jsou i nedostupné. A tak stejně jako u jejich předchůdců se v jejich poezii mísí - tak typicky brazilsky - radost s pláčem, stesk s úsměvem...

Tresť bossa-novy vystihuje Samba de Benção (Žehnající samba), jejíž hudbu složil Baden Powell a text napsal básník a diplomat Vinícius de Moares. V textu písně, která je vlastně návodem na dobrou sambu, vzdává Vinícius de Moares hold svým předchůdcům, všem velkým mistrům samby jako byli Cartola, Pixinguinha, Noel Rosa, Ary Barosso… a pozdravuje své současníky, jako jsou Antonio Carlos Jobim (autor světově proslulé skladby Garrota da Ipanema z roku 1964) nebo João Gilberto (autor první ze skladeb bossa novy z roky 1956 okouzlující svou jednoduchostí Bim Bom). Podle Vinicia, který miloval vše, co život přináší, lásky i rozchody, musí dobrá samba obsahovat i trochu smutku, vždyť smutek je součástí života stejně jako radost. 

Ať už promluví Vinícius sám v prvním českém překlad Žehnající samby:

Žehnající samba (Přeložila Lucie Koryntová)

Zpěv

Radovat se je lepší, než být smutný,

radost je nejlepší věc na světě,

je to jako mít světlo v srdci.

Ale abys udělal sambu plnou krásy,

musíš do ní přidat trochu smutku,

musíš do ní přidat trochu smutku,

jinak neuděláš sambu, kdepak.

Řeč

Jinak by to bylo jako milovat ženu, která je jen hezká

Žena totiž v sobě musí mít

cosi, co přesahuje krásu,

cosi smutného,

cosi, co pláče,

cosi, co si stýská,

poddajnost zraněné lásky,

krásu pocházející ze smutku

z vědomí, že je ženou

stvořenou jen k tomu, aby milovala,

pro svou lásku trpěla

a byla ztělesněným odpuštěním.

Zpěv

Udělat sambu není jako vyprávět vtip,

takhle udělaná samba, nestojí za nic.

Dobrá samba je druh modlitby,

neboť samba je smutek, který kolébá,

a ve smutku je vždycky naděje,

ve smutku je vždycky naděje,

že jednoho dne smutek pomine.

Řeč

Jako ty lidi tady kolem,

co si zahrávají se životem.

Pozor, kamaráde!

Život je k tomu, aby sis ho považoval,

a opravdu máš jen jeden,

dokonce dva, což je fajn.

Nikdo mi nebude říkat, co musím,

aniž by mi dokázal to, co je už dokázané,

s jistotou potvrzenou v archívu nebe

a níže podepsanou: Bůh!

Zavedená firma!

Příteli, život není sranda,

život je umění setkávání,

ačkoli je v životě tolik rozcházení.

Vždycky v něm bude nějaká žena, která na tebe bude čekat

s očima plnýma něhy

a rukama plnýma odpuštění.

Dej do svého života trochu lásky

jako do své samby.

Zpěv

Dej trochu lásku do svého rytmu

a uvidíš, že nikdo na světě nepřekoná

krásu, která je v sambě, opravdu.

Neboť samba se zrodila v Bahii,

a jestliže je dnes bílá v poezii,

jestliže je dnes bílá v poezii,

je pořádně černá ve svém srdci.

Řeč

Například já, Kapitán lesa,

Vinicius de Moraes,

básník a diplomat,

nejčernější běloch Brazílie

v přímé Šangóově linii, saravá!

Žehnám ti, Paní,

největší ialorišá Bahie,

země Cymmiho a Joãa Gilberta,

žehnám ti, Pixinguinho,

který jsi na svou flétnu vyplakal

všechny mé bolesti lásky,

žehnám ti Sinhô, žehnám to Cartolo,

žehnám to, Ismaeli Silvo,

požehnání tobě, Heitore dos Prazeres,

žehnám ti, Nelsone Cavaquinho,

žehnám ti, Geraldo Pereiro,

žehnám ti, můj dobrý Cyro Monteiro,

i tobě, synovče Nony,

žehnám ti Noeili, požehnání tobě, Ary,

žehnám vám, všem velkým

sambistům Brazílie,

bílé, černé i míšenecké,

krásné jako měkká pleť Oxuma,

žehnám ti, mistře Antonio Carlosi Jobime,

kolego a drahý příteli,

který jsi se mnou zcestoval tolik věcí,

a ještě jich tolik zbylo k zcestování,

žehnám to Carlinhosi Lyro,

stoprocentní kolego,

ty, který spojuješ čin a cit dohromady

s myšlenkou,

žehnám to, žehnám ti, Badene Powelle,

mladý příteli, mladý kolego,

který sji udělal tuhle sambu se mnou,

žehnám ti příteli,

žehnám ti, mostře Moacire Santosi,

nejsi sám, ale mnohý jako

moje Brazílie s mnohými svatými

včetně mého Svatého Sebastiãa.

Saravá! Žehnám, neboť už musím jít,

už se musím rozloučit sbohem.

Zpěv

Dej trochu lásku do svého rytmu

a uvidíš, že nikdo na světě nepřekoná

krásu, která je v sambě, opravdu.

Neboť samba se zrodila v Bahii,

a jestliže je dnes bílá v poezii,

jestliže je dnes bílá v poezii,

je pořádně černá ve svém srdci.

Autorka článku: Lucie Koryntová